Empatický design pod rentgenem

Empatický design pod rentgenem


Musí být dobrý design empatický? Existuje dělicí čára mezi kvalitním designem, jak byl chápán doposud, a designem empatickým? voří dobrý design jednoduchý součet estetických kritérií a praktické použitelnosti? Samozřejmě zde nemůžeme na tyto otázky detailně odpovědět, tomu se ostatně věnuje řada zajímavých knih. Z jedné takové (Tom a David Kelleyové: Creative Confidence) pro vás ale vybíráme část, která některé odpovědi přinejmenším výstižně naznačuje. Poslechněte si příběh Douga Dietze.

Doug více než dvacet let navrhoval lékařské skenery na magnetickou rezonanci a CT ve společnosti General Electric. Jistě si dával záležet na tom, aby jeho přístroje byly dobře přístupné pro pacienty a snadno ovladatelné pro doktory. A bezpochyby měl rád strohé jednoduché linie, které obvykle tvoří kvalitní nadčasový design. Vždyť také za jeden takový přístroj dostal prestižní designové ocenění. Jaké však bylo jeho překvapení, když se šel podívat, jak jeho skener funguje v praxi a přivítal ho pláč vyděšené šestileté holčičky. Ta se bílého hučícího lehátka s jakýmsi tunelem na konci tak bála, že ji nakonec musel uspat anesteziolog.

Doug asi nebyl úplně šťastný, když se dozvěděl, že ze stejného důvodu probíhá 80 % vyšetření dětských pacientů pod narkózou. A tak se zapsal na proslulou fakultu designu na Stanfordově univerzitě známé pod názvem d.school. Po absolvování strávil hodiny pozorováním dětí při vyšetřeních, vyptával se jich na to, co mají rády a co je baví – prostě byl empatický. Výsledkem byl přístroj na magnetickou rezonanci pojatý jako pirátské dobrodružství, jehož součástí je tajuplná jeskyně s pokladem na konci (ano – jde o onen tunel). Navíc vše se svým týmem vymyslel tak, aby samotné dobrodružství začínalo hned po příchodu dětí do nemocnice. Od té doby se dětské MRI i CT skenery designují podobně (ponorky, vesmírné koráby apod.) a počet anestezií na místech, kde jsou instalovány, dramaticky ubylo. Celá věc ukazuje, že nemusíme hned investovat milióny do přestavby drahého již postaveného řešení, ale že se stačí zamyslet kreativně, a lepší zákaznická zkušenost je na světě. Doug by pravděpodobně děti svými zákazníky nenazval. Vezmeme-li v potaz s jakými neradostnými diagnózami obvykle lidé na MRI nebo CT chodí, muselo to Dougovi připadat jako malý zázrak, když se jiná holčička po vyšetření svých rodičů s úsměvem zeptala: „A přijdeme zítra zase?

Autor: Michael Hugo Rosák

0 komentářů:

Okomentovat