Balada o frontě na záchod

Balada o frontě na záchod

toi toi letní festivaly Představte si, že Nick Cave napíše píseň o českých hudebních festivalech. A když už jsme u toho, nechte svou fantazii pracovat ještě divočeji a představte si, že ten song nebude o nějaké uhrančivé dívce s havraními vlasy, ale o něčem tak banálním, jako jsou festivalové záchody. Avšak nebyl by to Nick Cave, aby jeho píseň nevycházela aspoň trochu z reality a neměla ironicko morbidní nádech. Proto si představte makabrózní baladu o nekonečné frontě před festivalovými toitoikami, na jejímž konci hlavní protagonista zemře na prasknutí močového měchýře (nebo si minimálně ukouše spodní ret nudou). 
Ironií na celém příběhu je, že fronta stojí před kabinkami, v nichž nikdo není, a tak by stačilo jen otevřít jejich dveře. A přesně tohle (byť v poněkud méně absurdním měřítku) se opakuje na českých festivalech poměrně často. Kolikrát lidé hypnotizují modré plastové dveře fírmy toitoi a nervózně přešlapují na místě, aby pak zjistili, že uvnitř kadibudky nikdo není. V noci totiž nelze poznat, která budka obsazená je, a která není. A pak stačí jeden trochu nejistý člověk, který raději čeká, až někdo z kadibudky vyjde, a úplně zbytečná fronta je na světě. Zkušenost mě naučila tuto situaci řešit předběhnutím čekajících a vlastnoručním ověřením obsazenosti. To je však trochu nepraktické, a proto jsem začal přemýšlet, co s tím. 

 Řešení přitom není vůbec složité. Třeba by stačilo do zavíracího mechanismu k zelenému štítku přidat stejně barevnou diodu, která by jasně označovala volnou toaletu. V ideálním případě by svítila jen v noci a přes den by ji nabíjel solární článek. Také by nebylo potřeba instalovat nějaký spínač, protože dioda by se mechanicky schovala v momentě, kdy člověk otočí zámkem. Tak by se naplno využila kapacita festivalových záchodů a návštěvníci by se mohli místo čekání před prázdnými toitoikami věnovat tomu, za čím na akci přijeli. Design thinking by dokonce mohl pomoci zvýšit hygienický standard těchto záchodů. Pravděpodobně by ani nebylo potřeba toalety kompletně předělávat a stačilo by pár malých úprav, které by jejich uživatele nenápadně přiměly k ohleduplnějšímu chování. Šlo by vlastně o takové malé pošťouchnutí, kterému Angličané říkají nudge, a jehož příkladem je pověstná Thalerova moucha uvnitř mušlí na záchodcích amsterdamského letiště. Tento jednoduchý nápad pomohl snížit množství moči v okolí pisoárů o 80 % (asistent výzkumu byl měřením jistě potěšen). 

Co z toho všeho vyplývá pro firmy? Každý, kdo něco poskytuje, by si vlastní službu měl nejdříve vyzkoušet sám. Může si vybrat z řady metod empatického výzkumu. Například si pěkně od začátku dokonce celou službou projít a na vlastní kůži být chvíli sám svým vlastním zákazníkem. Ideální samozřejmě je, když si na konci řekne “to bych si sám koupil” nebo “bylo to skvělé, těším se na příště.” A když si toto neřekne, měla by se jeho firma vrhnout na vylepšení všech momentů, které ho nebavily, nebo dokonce naštvaly. Co vy? Těšíte se na další návštěvu festivalové kadibudky?

Autor: Petr Kačena

0 komentářů:

Okomentovat